Fidelity

Věrnost přenosu signálu.

Záznam s rušením.

Kdyby neschopnost byla síla 

a zmatenost komiksový děj,

byl bych Titán monolit.

Můj sen ostrej

jak Juggernaut

, co se tyčí ve své nezlomené síle. A s hláškou:

„Toho velkého narvu do toho malého.“

Ne, kecám. Jde o to číst mezi řádky. 

Číst ty praskliny na stropě, kde ležíš na zádech půl roku a páteř ti posílá do mozku elektrické rány, co tě nenechají spát tři týdny v kuse.

Rozum se pomalu ztrácí v pocitech malé myšky. Vyhnané z polí po sklizni. Schoulené do jedné myšlenky plné strachu.

A najednou nevíš:

Kde se ztratila ta objednávka nového boxovacího míčku na gumičce?

Ne. Ne.

Speedbag nedorazil, do dneška ho nemám. Mělbýt z pravé hovězí kůže, tvrdý, poctivý, co něco vydrží.

Místo toho mám v hlavě.

Smích, co zůstal v zubech jako hořkej tabák.

Jako osmdesát divotvorných houbiček ze Žďárských keřů vedle chodníku, hned vedle soudu. Kde je fakt hustej bufet.

Ale teď jsem doma, už tři týdny.

Stěny se nehýbou,to se jen blbě láme světlo z ulice.

Přes levné žaluzie,nutí mě to aspoň vstát.V tom prázdném pokoji.

Bezděky.

Hledám.

Čekám.

Naháním všechny vzpomínky. Žhavé dny, ženský, její rozjetý pohyby, co už nikdy nezopakuji. Snad kdybych ji mohl tehdy rozesmát...

Tím tancem.

Tím zoufalým pokusem uchlácholit boha času Chrona.

Sundej trenky, kruť boky a rozhýbej pero, když už myslíš na ženskou, která je dávno pryč.

Ať pero lítá v kruhu, ať sviští, ať překoná aerodynamický třesk. Chci tím trapným vrtulníkem zahanbit i ty největší suchozemské Titanosaury, co tu žili před milionem let a otřásali zemí.

Vždyť já se nepotřebuju vrátit do Jury. Mně stačí dostat se jen o pár let nazpátek.

O pár blbých let.

Ale neumím lítat jako Superman. I ten se málem ojebal, když se snažil otočit zemskou osu a posunout čas o jeden jediný den, aby zachránil svou lásku Lois.

Otočit zemskou osu pro ženskou.

A já tu místo toho jen tak ležím v obýváku jako neúspěšný pornoherec z devadesátek. Moje hloupé snové rozbíjení časoprostoru ptákem nic nevrátí, nic neopraví.

Zůstala mi jen ta stará křeč.

Vzpomínka na pubertu, na ty první neohrabané doteky, když si poprvé sáhneš na prsa a pak stejně utíkáš domů s modrýma koulema a strachem, že tě uvidí bůh.

Ta prázdná díra neschopnosti mě nutí vzpomínat.

Jassy byla láska, která nikdy nedostala svůj čas.

Není celá. Nikdy nebyla.

Je to jen sen, kterýmu jsem uhnul, když na mě mluvila, protože jsem měl v hlavě zrovna nějaký schémata nebo chlast.

Vzpomínám na její oholené obočí. Jak škrábalo, když byla blízko. Na ten zvláštní, ostrej detail, který zůstal v paměti, i když všechno ostatní bledne.

Někdy je tak blízko, že cítím její parfém.

Kabinka na prvním rande, kde se převlékala a zkoušela nové džíny. Závěs, co nechal volný kus zrcadla. Pohled na její krásné porcelánové nohy.

Nedokázal jsem se odtrhnout.

Zatáhl jsem ten kus látky na sponách, abych ji ochránil před mým vlastním lačným pohledem.

A ona jen vyjekla, že ji chci šmírovat.

Než pochopila, že ji chci jen chránit před tím dravcem ve mně.

Můžu vzývat bohy svým tancem, dojmout a rozesmát čas. Jako Orfeus, co dojal i podsvětí, ale stejně to nakonec posral, protože se otočil moc brzo.

Můžu si jen tak ubalit cigáro, dát ranní kafe, pár šluků.

Hmm.

Jen pár let. Co ještě mám.

Spojit to celé jako starou skládačku, co má dílky rozházené všude kolem. Některé zapomenuté pod sedačkou v autě, zaprášené. Pár dílků v ložnici mezi jejím vercajkem a starým dildem na baterky, co mělo v těle tři motory a dala mu jméno Pinky.

A ty nejdůležitější dílky zůstaly tam, mezi stehny ženy, co tě sice pár let objímaly, ale pak zapomněly.

Naše společné dny, touhy.

A stejně vím, že zítra zase budu hledat.

Ne tebe, ale ten pitomej míček.

Ne proto, že bych chtěl boxovat.

Ale protože člověk potřebuje něco, co se po každým úderu vrátí.

Lidi to většinou neumí.

Čas už vůbec ne.

Jen guma, kus gumy a hloupej pitomej míček na gumicuku, co má víc rozumu než většina mých životních rozhodnutí.